KDYŽ DÍTĚ ZLOBÍ, CHCE, ABYSTE HO OBJALI



Často slýchám ve svém okolí stížnosti maminek, které jsou utrápené ze zlobení svých dětí. Ano, děti zlobí, smiřte se s tím! Pokud děti máte, víte, že ty nejkrásnější chvilky zažíváte, když je pozorujete, jak v noci tiše oddychují v postýlkách.

A pokud se vám zdá, že už opravdu nemůžete, že vaše děti zlobí víc než ostatní, že na ně celé dny křičíte a nic s nimi nezmůžete, mám pro vás ohromně jednoduchou radu na konci článku.

  Pokud děti máte, víte, 
že ty nejkrásnější chvilky zažíváte, 
když je pozorujete, jak v noci tiše oddychují v postýlkách.

 

Děti jsou hlučné a je jich plný dům, radujeme se!

 

Abychom si to ujasnili - zamysleli jste se někdy nad slovesem ZLOBIT? Podle slovníku zlobit znamená přivádět někoho do zloby. Takže je to činnost, která způsobí, že my se zlobíme. A zlobíme se většinou proto, že se nám děje něco, co nechceme, co je pro nás negativní a ohrožující. Je tohle naše dítě???
Ano, děti běhají, křičí, hádají se, perou se, rozbíjejí věci, počůrávají se, nechtějí spát, nechtějí jíst, nechtějí se oblékat, jít do školky, jít ze školky… Je tohle to, čemu se obecně říká zlobení? Pokud to tak budeme nazývat, bude nás to logicky zlobit. Základní pravidlo tedy zní: Pojmenovávejme věci pravým jménem. Ve chvíli, kdy konkrétní chování pojmenujeme, můžeme pro něj hledat řešení. Někdy třeba ještě dítě nedozrálo do věku, kdy je schopné se chovat „správně“ - budeme se za to na něj zlobit?


Není zlobení jako zlobení

 

Spousta situací má jednoduché řešení. A je jedna speciální skupina dětského chování, které nás obzvlášť rozčiluje, a čím víc se zlobíme, tím jsou děti nesnesitelnější. Tou skupinou jsou naschvály a vynucování si pozornosti. Znáte to:
  • kňourají
  • chtějí pomoct s věcmi, které dávno samy umí
  • nafukují se
  • schválně porušují zavedená pravidla
  • nejmenší chtějí neustále nosit
  • schválně říkají NE (na všechno)
  • jsou už předem v opozici
  • protestují
Tohle všechno nás samozřejmě přes všechnu naši trpělivost dřív nebo později rozzlobí. Ale to opravdu není to, co děti děti chtějí! Kdo by chtěl, aby se na něj ostatní zlobili? A proto, když si všimnu, že tohle moje děti začínají dělat, vím, že mě nechtějí rozzlobit a namísto křičení je objímám, mazlím se s nimi, koukám s nimi na pohádky, čteme si a společně chystáme večeři. 

 


Ve chvíli, kdy se nabaží naší přítomnosti a když jsou si jisti naší láskou, odcházejí a hrají si sami, v klidu si čistí zuby, pomáhají, kde je potřeba, a jsou nám milou společností.


Nikdo z nás není dokonalý, i já na své děti křičím a zlobím se, ale zjistila jsem, že je to téměř vždycky dáno mojí špatnou náladou nebo stresem… Takže buďme pozitivní, a dávejme (nejen) dětem najevo svojí lásku!



1 komentář:

  1. skvělý článek, a úplně sedl na dnešní událost s mým synem, takže můžu z vlastní zkušenosti říct, že to funguje. Syn 5,5 let se začal rozčilovat, bouchat do země, bouchat se skříněma a pak měl tendenci, že bude bouchat i mě. Já vůbec nevěděla z čeho to vzniklo, co se v něm pohlo, tak jsem jej začala objímat. Naráz se jako kdyby přepl a řekl mi, maminko pojď se mnou, budeme si spolu čistit zuby. Opravdu mě to až dojalo...

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za váš komentář :)